| DOMŮ | TEORIE | RUBRIKY |

Sliznatka cizopasná

29. dubna 2018 v 0:45 | Petr



VĚDECKÝ NÁZEV: Myxine glutinosa
  • Stupeň ohrožení: Málo dotčený druh
  • Klasifikace: Strunatci (kmen), obratlovci (podkmen), bezčelistnatci (nadtřída), sliznatky (třída), sliznatkotvární (řád), sliznatkovití (čeleď)
  • Rozšíření: severní část Atlantského oceánu, Středozemní moře
  • Rozměry: 40 cm, maximální délka 80 cm
  • Hmotnost: cca 750 g
  • Potrava: Masožravec a mrchožrout, mrtvé ryby, korýši

Historie a etymologie

Sliznatku cizopasnou poprvé popsal švédský přírodovědec Carl von Linné v roce 1758. V angličtině se sliznatka označuje názvem hagfish, což velmi volně přeloženo znamená cosi jako "rybí ježibaba".

Taxonomie

Sliznatky se řadí do nadtřídy bezčelistnatců. Jedná se o prastarou skupinu, jejíž kořeny sahají do středního ordoviku. Největší rozvoj nastal v siluru a ve spodním devonu. Krom sliznatek sem patří i mihule a také některé dnes již vymřelé skupiny - např. štítnatci.

(Zástupci třídy štítnatců)

Samotná třída sliznatek zahrnuje přibližně šedesát různých druhů v až rodech řazených nejčastěji do jediné čeledi sliznatkovitých. Byly nalezeny i fosilní pozůstatky prastarých rodů ze svrchního karbonu. Jejich stáří je odhadováno na více než tři sta milionů let. Dnes žijící sliznatky se od pravěkých dob také moc nezměnily a proto je můžeme považovat za živoucí fosílie.

Anatomie

Sliznatky cizopasné jsou primitivní živočichové úhořovitého či hadovitého tvaru s protáhlými těly, jejichž délka se běžně pohybuje kolem čtyřiceti centimetrů; nejdelší jedinci však mohou dosáhnout až dvojnásobku těchto rozměrů. Těla sliznatek jsou hladká a nepokrývají je žádné šupiny. Zbarvení hřbetu může být šedohnědé až červenohnědé, odvíjí se od barvy mořského dna, na němž se sliznatka pohybuje. Sliznatkám chybí ploutve břišní a prsní, stejně jako ploutev hřbetní. Pouze na konci těla se nachází srostlý ploutevní lem. V kůži sliznatek se nachází až stovka pórů, které neustále vylučují lepivý slizký hlen.

(Hlen produkovaný tělem sliznatek)

V tělách sliznatek se nenachází žádná páteř ani obratle, oporu těla představuje pouze jednoduchá struna hřbetní; blanitá lebka je poměrně měkká, mozek umístěný uvnitř ní však překvapuje relativně obstojnou velikostí. Skládá se z prodlouženého mozku, mozečku, středního mozku, mezimozku a koncového mozku. Na mozek navazuje mícha z níž vybíhají míšní nervy. Podvěsek mozkový je přímo spojen s nosním otvorem a hltanem.
U sliznatek nenalezneme horní ani dolní čelist. Do hlavy zeje pouze jednoduchý hvězdicovitý ústní otvor, který nelze nijak uzavřít a v němž se nacházejí zvláštní rohovité zoubky (tzv. odontoidy) a také dvoulaločný jazyk. Ústní otvor obklopuje šest podivných smyslových tykadel, která jsou pro sliznatky velmi důležitá, neboť ostatní smysly se příliš nevyvinuly. Zakrnělé oči překrývá kůže a ve vnitřním uchu se nachází pouze jediná polokruhová chodba.
Sliznatky dýchají váčkovitými žábrami, přičemž na každé straně těla je umístěna pouze jediná jednoduchá žaberní štěrbina. Jádro vylučovací soustavy sliznatek tvoří primitivní prvoledviny.

(Odontoidy na jazyku sliznatky)

Styl života

O těchto zvláštních živočiších prozatím nebylo zjištěno mnoho. Sliznatky žijí v evropských a severoamerických pobřežních vodách severního Atlantiku. Najdeme je všude podél pobřeží severovýchodního Ruska, v západní části Středozemního moře, v oblastech od Grónska až po USA. Sliznatky přebývají na dně mělčích moří mírného pásu nebo v hlubších chladných vodách tropických moří. Jedná se o stálé živočichy, kteří téměř nemigrují a žijí v koloniích. Nejlépe se jim daří v hloubkách přibližně od dvaceti do šedesáti metrů pod hladinou moře. Přežívají však i v hloubkách dosahujících až 1 200 m. Ke svému životu potřebují tito živočiši velkou salinitu - obsah soli ve vodě musí být nejméně třicet promile. Nejvíce jim vyhovují studenější vody o teplotách pohybujících se pod hodnotou 12° C.
Přežití a existence sliznatek závisí na fungování slizových žláz, které obalují tělo těchto živočichů tenkou vrstvou mazlavého hlenu, který v mořské vodě bobtná. Sliz v mořské vodě bobtná, čímž napomáhá rychlému úniku před predátory. Přirozenými nepřáteli sliznatek jsou tresky, mníci nebo třeba sviňuchy. Pokud se sliznatku pokusí napadnout nějaký predátor, ta svým slizem zalepí skřele útočící ryby a tím ji odradí od dalšího lovu. Toto kluzké pouzdro též pomáhá rychlému úniku do bezpečí. Sliz hraje velkou roli i během přijímání potravy. U sliznatek se totiž nevyvinul žádný imunitní systém a proto si tito živočichové obalují svým hlenem každé jedno sousto potravy ještě před samým pozřením. Sliznatý hlen tedy představuje jakousi alternativu imunitního systému a svým způsobem ho nahrazuje.

(Tělo sliznatky s dobře viditelnými slizovými póry)

Většinu dne tráví sliznatky zahrabané až po hlavu v písčitém dně a na lov se vydávají pouze pod rouškou noci. Sliznatky loví menší ryby a bezobratlé živočichy - nezanedbatelnou složku jejich jídelníčku představují krevetky severní. Vyhovuje jim lovit korýše těsně nad mořským dnem, ale živí se především na rybách - zdravých i nemocných, živých i mrtvých, či lapených v sítích rybářů. Sliznatky stočí své tělo do smyčky, kterou pevně stáhnou kolem těla lapené oběti; z tohoto sevření se již utíká velmi obtížně. Svým drsným jazykem strhávají maso z těl své kořisti a pomocí svých odontoidů jsou sliznatky schopny prokousat se do dutin ryby, kde následně hodují na jejích vnitřnostech. Nejprve prokousnou kůži a potom vytrhávají svaly kus po kousku, dokud zcela nevniknou dovnitř. Poměrně často útočí sliznatky na jednu kořist společně. Existují případy, kdy se v útrobách vylovených ryb našlo hned několik sliznatek najednou.
Pokud není k dispozici živá kořist, sliznatka vezme zavděk i rybí mršinou na dně oceánu.

Rozmnožování

Sliznatky dosahují pohlavní dospělosti jakmile dorostou alespoň do délky dvaceti pěti centimetrů, přičemž samice bývají přirozené větší než samci a v populaci jejich počet výrazně převažuje - a to až v poměru 10:1. Každý jedinec má ve svém těle jak samčí, tak i samičí gonády. V předním pásu podél střeva se nacházejí samičí pohlavní žlázy, v zadním pásu zase samčí. Mohlo by se zdát, že se jedná o hermafroditismus, ale není tomu tak. U každého jedince jsou totiž funkční gonády pouze jednoho typu - a to po celý život. V období páření, které trvá v podstatě celý rok, opouštějí pobřežní vody a pouštějí se do větších hloubek. Zde nakladou až třicet dvacetimilimetrových protáhlých vajíček, která jsou chráněna slizovým pouzdrem a keratinovou skořápkou. Na obou koncích vajíčka se nachází vlákna s háčky, díky nimž drží snůška pohromadě a spočívá pevně přichycena ke dnu. Vývoj je přímý - jedinci neprocházejí larválním stádiem, rodí se rovnou malé sliznatky.

(Vajíčko sliznatky s dobře viditelnými příchytnými vlákny)

Zajímavosti

  • Podle neoficiálního hlasování vysílaného rádiem NRK P1 v roce 1982 byla sliznatka zvolena národní "rybou" Norska. S více než čtyřmi tisíci hlasy přesvědčivě porazila tresku obecnou na druhém místě. Toto hlasování však bylo velmi pravděpodobně zmanipulováno a výsledek byl nakonec zvrácen porotou.
  • Z kůže sliznatek se vyrábí kožené předměty.
  • V Jižní Koreji jsou sliznatky pojídány a považovány za gastronomickou lahůdku.
  • Ze slizu těchto živočichů se dá vyrobit lepidlo, bílkovinná vlákna připomínající nylon a extra jemné fólie.
(Sliznatky jsou v Koreji vyhlášenou lahůdkou)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 HAAS HAAS | Web | 1. května 2018 v 15:55 | Reagovat

Bizarní, ale velice zajímavý tvor. Tento blog budu rozhodně navštěvovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama